Co Romům na nás vadí

26. listopadu 2008 v 20:07 | Jana Šimonová |  Společnost, gender, rasizmus

Co nám vadí na Romech, to víme každý sám za sebe, z diskuzí a z médií. Já jsem jednou v pravý čas seděla u televize, nedoceněné to studnice informací všeho druhu (a úrovně ;-) s našpicovanýma ušima a vyslechla jsem si, co vadí Romům na našem etniku. Od té doby jsem nic podobného nikdy nikde nezaznamenala, tak jen a jen kvůli těm, co tehdy u televize neseděli a názor Romů na nás je zajímá, zalovím v paměti a připomenu tři stěžejní myšlenky.

1. Pořád se za něčím honíme, za prací, za výdělky, za povinnostmi, za péčí o domácnost, čili honíme se, štveme se a neumíme se bavit.

To bylo tenkrát, dnes, jak mohu pozorovat, se v parku nikam nehoní ani Romové, ani bílí, v pohodě pokuřují na lavičkách, požvykují a popíjejí ve skupinkách, Romové v romské, bílí v bílé. Větší chlívek obvykle nadělají bílí, více kraválu pak Romové. Pokud nějaká skupinka začne zpívat a tančit, je to ta romská, více kouří bílí.
2. Jsme lakomí, nedělíme se o vydobyté vymoženosti, nahrabaný majetek a nashromážděné jídlo a pití a pořád cosi schraňujeme do budoucnosti, kdežto Romové prý se o vše podělí mezi sebou, nic neharpagoní na horší časy, co mají, to probendí, nejlépe ihned, a je-li toho moc, probendí to s kolektivem. Horší zítřky neočekávají, protože žijí přítomností.

Tak to uvažují chytře, řekla bych. My, šetřílkové a daňoví poplatníci už tu budoucnost nějak zajistíme i pro ně, aby se pak se svým kolektivem mohli podělit, až něco dostanou. Co jim nedáme dobrovolně, stejně si kolikrát vezmou sami, tak to raději můžeme hrát haura a rozdávat dobrovolně a s úsměvem. Někteří z nich se ale po nás trošku opičí, chodí do práce, nakupují pro budoucnost, odvádějí daně pro světlé zítřky a dokonce i chovají psa jako my, ne na okamžitou spotřebu, ale pro přátelství se psem. Zato někteří bílí, jak tak koukám, se naučili natahovat ruku pro peníze a až je spotřebují, natáhnou pracku znovu, ani se nezačervenají studem, zrudnou leda tak námahou.

3. Nectíme příbuzenské vztahy a rodinné tradice, neumíme se srdečně postarat o nejmladší a nejstarší členy své rodiny, budujeme si bariéry proti sousedům a pěstujeme individualizmus ve všem a za každé situace.

V tomhle jsem opravdu trochu podivní. O vlastní se opravdu mnohdy nějak přespříliš nestaráme, ale zato se naše společnost stará o cizí, nějakou konkrétní individualitou opuštěné nejmladší a nejstarší členy naší společnosti, přičemž nedělá rozdíl, jestli na příklad opuštěné dítko je romské nebo bílé. To nám upřít nemohou. Také znám pár případů, kdy rodina bílých adoptovala romského tvorečka, ale že by Romové adoptovali bílého opuštěného sirotečka, to tedy by byla asi všechny hranice logiky bourající sci-fi.

° ° ° ° °

Jak už napsal Karel Čapek, každý má svou pravdu, a to i přes tvrzení marx-leninistů, že pravda je jen jedna. Když připustím, že pravda je jen jedna, tak nevím, kdo ji má. Když připustím, že každý má svou pravdu, tak se mi to sice nemusí líbit, ale s notnou dávkou trpělivosti mohu čekat, kde a kdy se ty pravdy setkají. Jisté je jen to, že ten okamžik je ještě hodně vzdálen, a proto dnešek, zítřek i pozítří musím žít ve své pravdě, všichni ostatní zřejmě také setrvají ve své pravdě a prozatím se musíme jako nouzové řešení pro přežití nějak tolerovat.


Obrázek z denik.cz



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama