Jak jsem se stala pejskařkou

16. prosince 2008 v 1:10 | Jana Šimonová |  Můj pes Attila a ti druzí

O pejskařích jsem si vždy myslela, že to budou asi nějací vadní lidé, kteří buď neumí vyjít s lidmi, nebo potřebují mít stále navrch a těší je, že u nich někdo žebrá o žrádlo, případně, že to jsou podivíni, tetelící se blahem z toho, že na ně doma čeká nějaký na ně odkázaný tvoreček, ochotný je vítat jako smilování boží, byť jen odskočí vysypat smetí, nebo tráví dny v zaměstnání s osmihodinovou pracovní dobou plus půl hodinky na oběd, vzdáleném hodinku cesty od domova, přičemž cestou z práce se obvykle ještě někde staví v obchodě nebo v hospodě.

Čím dle tím více se mi ale zdá, že pejskařem se člověk rodí a s postupem času teprve k tomuto převtělení dospěje. To soudím podle toho, že mnoho lidí spolehlivě, zodpovědně a tvrdošíjně nenávidí psy i s jejich páníčky až za hrob, kdežto někteří se naprosto mimo svá dlouholetá předsevzetí najednou ujmou nějakého čtyřnohého zoufalce, kterého objeví pohozeného v příkopu, nebo u popelnic jako štěňátko, případně přivázaného u stromu v lese, nebo jim ho podstrčí nějaký dobrý známý, co ho s poťouchlým úsměvem vyčaruje z kapsy kabátu. Já jsem svého psa potkala v psím útulku poté, co jsem se rozhodla ukončit sponzoring výzkumu a léčby rakoviny a sponzoring malých šelem v ZOO.

Přestala jsme tedy posílat peníze na dobročinné účely a pojala jsem z ničeho nic nový nápad pořídit si svoji bytost, do té doby opuštěnou, která ale neměla být kočka, protože kočku považuji za neupřímnou a nudnou, ani kůň, protože podle mne je to příliš velké zvíře, do vícepartajního domu bez pozemku se nehodící, ani had nebo pavouk, protože těch se štítím, ani papoušek, protože ten by mohl vykecat, o kom a jak se doma vyjadřuji, což by bylo nepraktické, možná i ostudné, ani moucha, komár, vosa, včela, motýl, brouk a podobná havěť, kterážto občas ke mně zaletí a hned v důsledku mého razantního zákroku vyletí. Jako jediné přípustné zvíře mi vyšel pes, protože do bytu se pohodlně vejde, nebzučí při letu kolem hlavy, v chůzi po schodech mu nepřekážejí kopyta, vejde se do výtahu, spořádaně čeká na svoji misku, případně přijme, co dostane od oběda, a nekrade maso z prkýnka, nic na mne nevyžvaní a nemůže prchnout z terária, aby na mě pak udělal baf někde na záchodě nebo v koupelně, kde při omdlévání z úleku člověk může dojít k vážnějšímu úrazu z pádu v omezeném prostoru, nemluvě o předchozím pos… ní se úlekem.

Nejprve jsem takticky svého pejska vyhlížela na webových stránkách několika psích útulků v blízkosti svého bydliště. Pak jsem se pro jednoho chlupáče vypravila osobně s piškoty v jedné kapse a obojkem a vodítkem v druhé. Potkala jsem tam několik mně podobných jedinců, kteří už si svého kamaráda, případně kamarádku pro několik příštích let odváděli. Pro mne paní městská policajtka přes psí útulek přivedla nejprve mnou vybraného podle obrázku nějakého psa jménem Saturnin. Jméno mu sedlo, ale byl na moje možnosti příliš velký, škoda, Saturnin by se hodil. Jenže já jsem chtěla zvíře menší, tak do osmi kilo, abych ho v případně nouze unesla v náruči.

Tak Saturnin byl odveden a přišel Kuliočko alias Bingoš. Kuliočko naběhl do místnosti, se všemi přítomnými se osobně pozdravil a vrátil se ke své psí městské policajtce, aby jí dal psí pusinku. Pak si všiml, že komunikace se točí ještě kolem mne, tak se začal točit také. Zpočátku se mi zdál docela divoký, ale paní psí policajtka mě ubezpečovala, že je to pejsek domácí, hodňoučký, čistotný a zvyklý vegetovat v bytě. Psík mi ťapkal po kalhotách a dělal, že jako se vším souhlasí. A kulil očka, protože byl Kuliočko. Zeptala jsem se ho, jestli by si dal piškotek, a nabídla jsem mu z jedné kapsy. Zbaštil postupně všechny. Já jsem se mezitím rozhodla, že ho teda beru, což vycítil a ocenil to, jako ostatně všichni šťastně udaní psi a feny, ucvrnknutím na podlahu. "To nic, na to jsme zvyklí", pravila paní psí policajtka a poslala mě podepsat smlouvu. Podala jsem jí obojek s vodítkem z druhé kapsy, ať mi psa zatím nachystá k odvedení, za což mi vysekla poklonu, že jsem připravená na vše. Později jsem zjistila, že nejsem, ale o tom zase někdy jindy.

Jakmile jsem se vrátila se smlouvou v kapse, pejsek rychle popusinkoval paní psí policajtku a vystřelil se mnou na druhém konci vodítka jako namydlený blesk. Podobně jako když pouštíte draka a táhnete ho na provázku, zatímco drak šustí a poskakuje ve větru, táhl pes mne. Hnal kolem svých známých městských policajtů, jen je krátce pozdravil a tradá pryč, až se tomu smáli.

Jo - a ty piškoty, tak to byly poslední piškoty, co žral, nemá je rád. Asi je schroupal jen proto, aby si to u mě jakožto potenciální paničky, nepolepil. A pak že je pes upřímnější než kočka. To by kočka nikdy neudělala. Kočka by také neobčurávala každý keř u chodníku a v parku, takže cesta z útulku k autobusu by byla kratší asi o půl hodiny a cesta parkem z autobusové zastávky domů by byla kratší asi tak o hodinu. S kočkou bych se vrátila domů dříve, ale … přece jenom … kočka není pes.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama