Moudrosti starších

5. dubna 2009 v 18:28 | Jana Šimonová |  Společnost, gender, rasizmus



Moudrosti starších se do dnešní nové, moderní, uspěchané a super hyper doby nehodí. Nehodí se nejen mladším a dle pověsti hloupějším, ale ani starším a dle pověsti moudřejším.

Protože těch notoricky známých moudrostí starších je povícero, pro tentokrát se dotknu té o párovém soužití muže se sežnou, respektive ženy s mužem.

Pro upřímné a poctivé konzumenty požitků, skýtaných super hyper uspěchanou a moderní dobou jsem už nyní mimo mísu. Je mi to líto, ale opravdu nechci psát o "párovém vztahu" více žen a muže, ani více mužů a ženy, ani ženy a ženy, ani muže a muže. Tyhle super hyper modifikace párového soužití oslavované novou moderní a tolerantní společností bych ponechala na úvahy někdy jindy.

Párovému modelu muž-žena (pro feministky žena-muž) nepřeje životní styl. Celý život probíhá tak, jak jsme se to naučili v mateřské škole. Chlapečci nalevo, holčičky napravo. Chlapečci k autíčkům, holčičky ke kočárkům. Chlapečci montují, holčičky malují. Chlapečci nepláčí, holčičky se neperou. To samo o sobě by nebyla katastrofa, kdyby bylo dovoleno obojímu pohlaví svobodně a bez vybuzení podezření přebíhat dle vlastní chuti a nálady mezi oběma tábory. Ale to právě dovoleno není. Tábory jsou veskrze znepřátelené a nedovolí infiltraci cizích složek jen tak bez trestu, natož bez povšimnutí. Takže si bedlivě všímáme, kdo kam chce proklouznout. A tak muž na rodičovské dovolené budí nedůvěru, asi to bude nějaká měkkota. Žena, co neumí vařit, je opravdu, ale opravdu na nic. Muž, který se v genderovém zápolení zastane žen, je nazván oslem, tupanem a třeba i homoušem (no to už je ale zcela mimo zásah).

Žena, která se v genderovém zápolení zastane muže, je nazvána blbkou, nebo mužatkou, a okamžitě upadá v podezření, že ze svého takto nabytého posatvení chce čerpat výhody a ku příkladu připravit nějakého muže o jeho důležité společenské postavení. Žena vstoupivší do politiky nemá problém oznámit svým spolubojovnicím, které ji tam společnou snahou vytlačily, že nadále s nimi spolupracovat nebude, což zcela vážně zdůvodní tak, že než pracovat s blbými ženami, to raději s muži jakýchkoliv kvalit. Tím si zajistí osamocení a izolaci jakožto vetřelec v cizím táboře a časem na to dojede, takže dříve či později za posměchu příslušníků obou táborů jde od válu s větší či menší ostudou. Muži si drží pole působnosti v politice a nadmíru snaživě spolupracují v boji proti pronikání cizích elementů do jejich tábora. Své bojovné hájení pozic v tomto lukrativním působení velkoryse vyvažují tím, že se necpou do pletacích a šicích kroužků.

Oslím můstkem jsem se dostala k meritu věci. Nejde o nic méně, než o snahu pojistit si svůj status, jeho existenci, důležitost, nezbytnost, nepostradatelnost. To je jádro pudla, kvůli kterému se muži i ženy napadají navzájem a snaží se shodit důležitost toho druhého ve pospěch vyzdvižení důležitosti své vlastní. To se jen tak říká, že chlapi mohou chovat batolata stejně dobře jako ženy, a ženy mohou řídit auto nebo bagr stejně dobře jako muž. Jistě, mohou - ale jen potud, pokud to neohrozí náhled na důležitost statu toho druhého pohlaví. V Rusku se ku příkladu ženy už několik desetiletí směle a elegantně ohánějí krumpáčem a nikdo jim to nebere.

Bohužel v dnešní době jde do tuhého a rýsuje se ostřeji než kdykoliv dříve nový fenomén. Kdysi jsme se v mateřské škole naučili spolupracovat bez ohledu na příslušnost k tomu kterému pohlaví. V dobách školou povinných jsme si tento milý a dnes poněkud neužitečný a přežitý zvyk utužili a v pionýrských táborech. Jenže dnes už takové dávno přežité tábory nikde neuvidíme. Doba je spláchla do bažin historie pro jejich neužitečnost a neživotaschopnost.

Dnešní super hyper moderní a rychlá doba přinesla jiný prvek, odkoukaný ze zmíněných pionýrských táborů, leč velmi velmi špatně. Oč je tenhle prvek, neváhejme rovnou použít výraz fenomén, uměleji montován do našich životů, o to větší důležitosti by chtěl požívat. Jeho vznosné jméno je Team Building, tedy vytváření a fungování pracovního týmu. Jde sice o praobyčejnou hru, ale podmínky jsou převelice jiné. Hra není svobodná, tedy je na oko svobodná, ale ostře pozorována a zaznamenávána bystrým okem speciálního lektora a kolikrát i neméně bystré kamery. A co víc? Pionýři, tedy dnes pokusné pracovní myši, jsou si tohoto Damoklova meče nad svými křehkými hlavami v každé sekundě pokusu dobře vědomi a to by v tom byl čert, aby se nedokázali stylizovat do rolí, které žádá zaměstnavatel a chlebodárce, potažmo super hyper moderní doba. Tak vlastně všichni spoluhráči v tomto team buildingu jsou si vzájemně protihráči, jinak vnímáno nepřátelé, aneb člověk člověku vlkem i dnes. Nejkorunovanější nepřítel je samozřejmě bystré očko a chlebodárce, protože ti rozhodnou o dalším bytí či nebytí, či požívání výhod, či živoření, či totálním zmizení z placu toho kterého účastníka team buildingové hry.

Ač to na první pesimistický náhled na věc nevypadá, stále ještě existují lidské vlastnosti, které tuto tvrdou hru dokáží zvrátit. Jsou to tolerance, vstřícnost, umění podat pomocnou ruku a vzdát se svého prospěchu ve prospěch někoho jiného, přítele, nebo i nepřítele. Právě tyhle vlastnosti ale dnešní super hyper moderní a rychlá doba nesmlouvavé potírá. Takže co s nimi? Necháme je moudřejším starším a nazveme je hloupými a zbytečnými, taktéž pak nazveme i ty "moudřejší starší"? Napadá mě ale, co bude s námi, až my mladí, útoční a bystří budeme ve věku dnešních moudrých/hloupých starších. Podá nám někdo nezištně ruku, když se učí nepodat?

Něco se dá odvodit ze zkušeností už dnes. Možná všichni ve svém okolí známe nějaký manželský pár, který prošel životní dráhou mnohdy dost spletitou, a přesto nebo právě proto nehledě na společenský status moudrosti, užitečnosti či zbytečnosti i hlouposti, táhnou spolu za jeden provaz - nic nového, ale světe, div, se dokonce za jeden konec jednoho provazu a stejným směrem. Na nich je vidět, že to jde a že se tak dá dotáhnout vzdušný zámek dost daleko, i když z něj cestou nějaké nadbytečné kudrlinky poněkud opadaly a blyštivé kamínky se ošoupaly.
Můj otec mi několikrát říkal: nikdy nepodceňuj nepřítele, předpokládej, že je chytřejší, rychlejší, silnější, informovanější a celkově v lepší pozici i kondici než ty. Měl pravdu, na tomhle pravidle jsem postavila prozatím všechna vítězství nad nepřítelem. Řekla bych, že současný super hyper moderní a akční muž v nejednom případě dělá hned dvě chyby, a sice tu, že za prvé ženu považuje za svého nepřítele, a za druhé tu, že ji podceňuje. Totéž ale pro někoho platí i opačně, tedy platí to tehdy, jestliže muž a žena jsou v roli vzájemných nepřátel.

Jakmile si ti dva sednou spolu na bobek a rozhlédnou se, kde je nepřítel, a zároveň si dohlédnou dále než na špičku nosu svého vlastního, dokonce i dále než na špičku nosu svého partnera, možná zaměří na nepřítele úplně jiného, navíc společného. A společný nepřítel, jak dobře víme, znesvářené strany stmeluje. Vypadá to, že pokud budeme řešit otázku, jak velkým nepřítelem je muž pro ženu, eventuálně žena pro muže, pak podle úsloví "Kde se perou dva, třetí vyhrává", budeme donekonečna nahrávat různým pofiderním firmám, které si na průzkumu na dané téma vybudovaly zlaté doly a vždy v příhodné chvíli vyrukují s nějakým výsledkem průzkumu, který nám hne žlučí, zvedne tlak a zvíří hladiny cholesterolu v krvi. Tím si donekonečna budeme hrát na to, že takové firmy jsou užitečné, a proto je třeba jejich činovníky poctivě a pravidelně vykrmovat. Není nezajímavé, že právě tohle by nám rada starších a moudřejších dozajista neschválila, kdyby ovšem slovo starších dnes našlo nějaké naslouchavé ucho.
Napadá mě, že jsem až do této chvíle tajila, koho nebo co považuji za nepřítele, kterého mají žena a muž, sednoucí si vedle sebe na bobek ve snaze vyřešit problém, kdo je komu větším nepřítelem, vyhlížet. Podle mne je to všeobecně, nejen v daném případě, popírání přirozených společenských pravidel, vymývání mozků a vkládání do hlav zmatených lidí zcestné myšlenky. Zmateným ovcím se lépe vládne a jsou poddajné při stříhání. Co na tom, že se jich pár ve zmatku ušlape. Mohla bych parafrázovat jednu mnohokrát opakovanou a zřejmě již dost známou větu z Vesničky mé střediskové o tom, jak se tohle jednání jednou vymstí. A bude to mít vliv i na funkci, a to nejen zvěrolékaře, o kterou šlo ve filmu. Bude to mít vliv na funkci společnosti a společenských pravidel všeobecně.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Petr Petr | E-mail | Web | 29. června 2012 v 10:31 | Reagovat

No jasně souhlas

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama