Je možné v ČR diskriminovat někoho v přístupu ke vzdělání?

9. listopadu 2012 v 16:27 | Jana Šimonová |  Společnost, gender, rasizmus
Tuto zvláštní otázku jsem si položila v souvislosti se zprávou o demonstraci Romů proti diskriminaci v přístupu ke vzdělání. Jak může česká společnost diskriminovat jedince, jemuž Ústava ČR zaručuje právo na bezplatné základní i střední vzdělání? Nebo případně, je to rodina a nejbližší příbuzní, kteří člověku brání využít svého Ústavou ČR daného práva na vzdělání v základní, ba i státní střední škole v ČR?

Sama jsem kdysi jakožto matka samoživitelka, jíž zemřeli i nejbližší příbuzní, tedy rodiče, musela řešit problém, jak umístit své dítě do jeslí a následně do školky, abych mohla chodit do zaměstnání. Tehdy jsem v nouzi požádala příslušný obecní úřad jakožto zřizovatele školních a předškolních zařízení o pomoc se sháněním vhodného zařízení pro předškolní dítě. Dostalo se mi však rady, ať požádám své mrtvé rodiče o hlídání. Prý stát zde není od takové pomoci, nakonec ředitelky školek jsou prý paní svých hradů.

Později jsem narazila u dětské lékařky, která, poučena paní psycholožkou, mi sdělila, že mé debilní dítě nedovolí zapsat na ZŠ. Na moji obranu, že s paní psycholožkou jsem se především neshodla já, tudíž z její strany jde o mstu, mi paní dětská lékařka sdělila, že oboustrannou mozkovou dysfunkci dítěte nemohu popřít a navíc ona má v ruce papír o tom, že IQ dítěte je s bídou 85, takže trvá na svém. Opáčila jsem, že tedy jsem již využila svého ústavního práva, dítě jsem k zápisu přivedla a paní ředitelka, která si s ním popovídala, má názor, že dítě je inteligenčně schopné, akorát skáče dospělým do řeči dospělých. Podle paní psycholožky bylo dítě nemluvné, s nedostatečnou slovní zásobou, čili ani zde nepanovala shoda s paní psycholožkou, tentokrát nejen moje, ale i jiných odborníků, kteří s dítětem pracovali.

Dnes moje dítě s uznávaným certifikátem na správu počítačových sítí a titulem Bc. v kapse pokračuje na magisterském studiu. O ústrcích v přístupu ke vzdělání dítěte vím tedy své, proto za sebe mohu říci, že je na rodičích, jak své dítě vyzbrojí pro přístup ke vzdělání, zda si vzdělání váží a chtějí je získat, a jak své dítě dovedou na práh základní školy. Narazila jsem na jedince, kteří mému dítěti podráželi nohy, ale na společnost, která je podržela. Tedy není to opačně, že by na příklad ombudsman si myslel, že dítě má mít přístup ke vzdělání, zatímco česká společnost od školníka po ředitele škol mému dítěti ve vzdělání bránila.

I tak mne ale nenapadlo psát stížnosti ani ombudsmanovi, ani do Bruselu, že paní psycholožka moje dítě podhodnotila. Nebylo to ani potřebné právě díky Ústavě ČR, která je zde pro každého občana. Co se týká střední a vysoké školy a studijních oborů, ty si vybralo dítě samo. Samo si skládá rozvrh a pak jej dodržuje, plánuje si, kdy a co se bude učit, a kdy bude koukat na DVD, nebo hrát hry na PC, případně pracovat na PC.

O mém boji s jeho psycholožkou, vnucenou ředitelkou mateřské školy, kam jsem dítě protlačila, neví, ani nevědělo. O jeho debilitě, posvěcené dětskou lékařkou již neví ani jeho lékařka, neboť dokumenty jsem při vhodné příležitosti z jeho zdravotní dokumentace ztopila. O diskriminaci v přístupu ke vzdělání v ČR nelze mluvit ani v nadsázce. Když něco nejde v jedné škole, jde to v jiné škole, když dítě nesedne paní lékařce, lze změnit dětskou lékařku. Pro vstup do první třídy základní školy lze vše potřebné naučit dítě doma, a nejen lze, ale je to podmínka nikoli postačující, ale i nutná.

Jak jinak by mohli učitelé pracovat s dětmi, kdyby neuměly to základní? To základní beze sporu je na příklad schopnost a snaha dodržovat osobní hygienu, chápání, které věci jsou jejich, co je cizí, jak se takové věci získávají dobrovolnou výpůjčkou a jak se vracejí. Naprosto nepostradatelné je i umět respektovat autoritu, kolegy a chovat se v kolektivu s respektováním zpětné vazby, která přirozenou cestou hlásí jedinci, jak si v kolektivu vede. To jsou důležité prvky, které když chybí, vzdělávání jedince na základní škole se dařit nebude. Pokud se přidá lenost a rodinná tradice odmítat vše, co vypadá jako povinnost, nebo co smrdí námahou, či sebeovládáním, pak ani rovný přístup ke vzdělání, deklarovaný Ústavou ČR nepomůže.

Skutečným diskriminujícím prvkem, který malému dítěti brání ve vzdělání, je tedy v podmínkách ČR snad jedině jeho rodič, rodinné zázemí a rodinné tradice, které vzdělání a povinnost nectí a sebeovládání a disciplínu neuznávají.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Karel ml. Karel ml. | Web | 30. září 2013 v 11:56 | Reagovat

V legislativě to nikdy zakotveno nebude - na té úrovni člověka to podle mě ale bude vždy, tzn. vždy bude možné člověka diskriminovat podle rasy, pohlaví atd... tomu žádný zákon bohužel nezabrání!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama